Stalo se, nestalo...
Stalo se,nestalo.
Je sobota dopoledne. V televizi právě skončil seriál Mladý Herkules, a tak jsem se rozhodla, že zkusím něco vymyslet na kontrolní práci. Ta témata jsem už snad četla stokrát, ale nic mne nenapadlo. Divné je, že v hlavě mi zůstalo pouze jedno: Stalo se, nestalo. Myslím si, že je to znamení, že bych měla psát právě na toto téma. No jo, ale o čem psát? Přemýšlím, ale nic mi nejde do hlavy. Koukám na hodiny, je 10:00.
Najednou se kolem mne začne všechno točit a rozmazávat. Náhle se to všechno zastaví, ale kde to jsem? Tohle není můj pokoj! Stojím před nějakou kamennou asi třípatrovou budovou. Stěny jsou barevné, ale celá budova je trochu zvláštní. Trochu mi připomíná Akademii Chirona ze seriálu Mladý Herkules, ale kde by se vzala ve XXI. století? Divné je, že nic kolem mne nevypadá jako „naše“. Právě naopak. Dala bych všechno co mám za to, že jsem někde v antice, ale je to možné?
-Asi už blázním.- řekla jsem si a rozhodla jsem se, že zjistím o co tady jde. Jdu směrem k budově. Najednou šok. Přede mnou je velký nápis: “Vítejte v Akademii Chirona kadeti.“
-Co je to? Tohle není možné!
Za chvíli mne však čekal ještě větší šok. Blížil se ke mne hezký kluk s krátkými blonďatými vlasy. Měl hnědé kožené kalhoty a žluto-hnědé tričko bez rukávů. Prostě byl úplně stejný jako Ryan Gosling, který ztvárňuje Herkula v již zmíněném seriálu.
-Ahoj. Jsem Herkules. Vítám tě na naší akademii.- přivítal se.
-A...hoj.- řekla jsem trochu vylekaně- Promiň, ale který je rok? -zeptala jsem se, protože nic jiného mne nenapadlo.
-Rok? Co to říkáš za hlouposti? Vždyť roky se nepočítají. -řekl Herkules.
Z jeho slov jsem poznala, že jsem vážně někde v minulosti, protože kdysi nebyly počítané roky jako teď. I když jsem vůbec nevěděla, jak jsem se tady dostala, rozhodla jsem se tuto situaci využít k poznání tehdejšího světa.
Ovšem v oblečení z dnešní doby to nebylo možné. Naštěstí mi Herkules pomohl. Doprovodil mne ke své kamarádce Lilith. Zajímavé ovšem je, že všichni jsou stejní jako v seriálu. Lilith mi půjčila svoje oblečení. Vypadalo to vážně skvěle: krátká kožená sukně s vrubovaným koncem, nějaká jemná blůza a sandály. Když jsem už vypadala jako ostatní, Lilith mne doprovodila do jídelny, kde bylo plno. Abych nevypadala tak blbě, vymyslela jsem si, že jsem přišla o všechno při útoku obludy. K mému údivu tomu všichni uvěřili. Najednou do místnosti vešel kentaur (polomuž a polokůň):
-Dobrý den vážení hosté. -řekl kentaur- Jsem Chiron a srdečně Vás vítám v naší akademii. Doufám, že se vám tady bude líbit a že si všechno dobře prohlédnete. Kromě toho naši kadeti vám rádi pomohou v čemkoli.
Hned po úvodní řeči jsem se šla projít ven. Potkala jsem tam Herkula s kamarády:
-Ahoj. -přivítal se Herkules- Představím ti mé kamarády. Tohle je Lilith, tu už znáš……
-Jo. Není tohle Ioláos, Jáson a Marco? -vskočila jsem mu do řeči.
-Jak to víš?
-Tomu byste stejně nevěřili.-řekla jsem.
Po chvíli ticha se mne Herkules zeptal:
-Jak se vlastně jmenuješ?
-Terka. -odpověděla jsem.
Najednou přišel Chiron a poslal Ioláa, Lilith a Marca někam na trh. Zatímco ti tři byli pryč, Herkules mi ukázal celou akademii. Asi za hodinu přišel Chiron:
-Herkule ti tři se ještě nevrátili? -zeptal se.
-Ne. Jestli chceš, půjdu je hledat.
-Dobře, ale slib mi, že kdyby ti něco hrozilo, vrátíš se pro pomoc.
-Terko chceš jít taky? -zeptal se mne Herkules.
-Jestli můžu, tak ráda.
A tak jsem šla s Herkulem hledat jeho kamarády. Najednou jsme se ocitli před pouští:
-Tady jsou stopy Ioláa. -řekl.
-Takže šli na poušť? -zeptala jsem se.
-Určitě.
Vydali jsme se tedy za nimi. Když jsme šli po poušti, zahlédli jsme Ioláa, Lilith a Marca, jak sedí na balvanu. Hned jsme se za nimi rozběhli, ale oni na nás řvali, abychom nechodili. Najednou se v písku začalo něco rychle pohybovat. Vypadalo to jako by se na nás řítilo velké torpédo pod pískem. Marco nám vyběhl na pomoc, ale zakopl a spadl. Tohle mi připomnělo jeden díl ze seriálu. Protože tam Marco zemřel, vzala jsem nejbližší kámen a hodila ho tak daleko jak to jenom šlo. Obluda náhle zamířila směrem ke kameni. V té době jsme už rychle utíkali k balvanu. Málem jsme to nestihli. Při tom utíkání jsem se škrábla o větev do ruky, ale nebylo to nic vážného. Herkules mi zavázal ruku šátkem. Avšak za chvíli se obluda vrátila. Začala kroužit kolem naší skály. Protože kolem nás byl jen písek, byli jsme v pasti.
-Díky Terko. Jak jsi vůbec věděla co dělat? -zeptal se Marco.
-Tohle je písečný žralok. -začala jsem jim vysvětlovat to, co jsem viděla v TV -Takový žralok se řídí podle sluchu. Dokáže vyskakovat z písku, ale když jsme na kamenech, jsme v bezpečí.
-Tak si uděláme cestu z kamenů. -navrhl Herkules- Já půjdu před vámi. Vy se budete držet asi dva kroky za mnou. To kdyby chtěl žralok zase útočit.
Herkules začal rozlamovat kameny a házel je tak, že vytvořily cestičku. Řeknu vám, byl to opravdu nádherný pohled. Vidět jak vší svou silou zvedá těžké kameny a hází je o metr dál. Už v TV se mi to hrozně líbilo, ale teď to vypadalo ještě lépe.
Takovým způsobem jsme se dostali poměrně daleko. Žraloka jsme naštěstí delší dobu neviděli. Avšak najednou:
-Pozor! Zase se vrací!!! -zakřičela Lilith.
Opravdu. Žralok si to mířil přímo na Herkula. Když žralok vyskočil, Herkules rychle přeskočil na starý válečný vůz, který stál blízko. Jenže starý vůz se pod Herkulem zlomil, takže Herkules spadl na záda. V tu chvíli vyběhl Ioláos na písek:
-Ioláe! Co to děláš?! Vrať se! -křičeli jsme na něho.
-Odvrátím jeho pozornost.
-Rychle pojď sem! -křičel Herkules na Ioláa.
Žralok už byl velmi blízko. Najednou vyskočil z písku, aby mohl lépe zaútočit. Avšak Herkules vzal trám z vozu a zabodl ho žralokovi do těla. V té době doběhl Ioláos:
-Je mrtvý? -zeptal se.
-Doufám, že ano. -odpověděl Herkules.
-Pojďte. Už je mrtvý. -zavolal Ioláos.
Teprve teď jsme viděli našeho pronásledovatele z blízka a celého. Nebyl to však hezký pohled. Více než žraloka připomínal mantu. Tělo měl celé šedé, na hřbetě hnědé fleky. Jenže teď, když byl mrtvý, tekla mu všude zelená krev. Opravdu to nebyl příjemný pohled.
Po zabití žraloka jsme raději rychle odešli z pouště. V lese před pouští našel Marco něco, co by nám pomohlo dřív:
-Podívejte se. Tady je zapadnutá nějaká cedulka. -řekl.
-A co je na ní napsané? -zeptal se Ioláos.
-„POZOR! NEBEPEČÍ ŽIVOTA! Tady řádí píseční žraloci. Průchod pouští je velmi nebezpečný!“ -četl Marco.
-To jsi to nemohl najít před tím, než jsme tam vešli? -poznamenala Lilith.
-Promiň.
Ceduli jsme zatloukli hluboko do země, aby zase nezapadla. Pro výstrahu a viditelnost jsme k ní přidali jednu zvířecí lebku, kterou si Marco vzal z pouště na památku.
-Tak. A kdo to teď neuvidí, je slepý a má smůlu. -řekl Herkules.
-Víte co? Mám už i docela hlad. -ozval se Ioláos.
-Myslíš ty někdy na něco jiného? -zeptala se Lilith.
-Jo. Na holky.
S úsměvem na rtech jsme se vraceli do akademie.
Když jsme přišli, podávala se večeře.
-Jídlo! -rozběhl se Ioláos.
Všichni jsme se šli najíst. Povím vám, něco takového jsem ještě nejedla. Vypadalo to jako salát, ale bylo v tom i maso. Poznala jsem mrkev, jablko, pomeranč a zelí. Všechno bylo smíchané v jedné míse. Kadety obcházel kuchař a nakládal jim toto jídlo.
-To nic. Trochu toho sněz, potom se vtom prohrábni. Dělej, že ti chutná. Náš kuchař to moc neumí. Všichni si tady stěžujeme na jeho kuchyni, ale nikdo jiný se sem nehlásí. -pošeptal mi Herkules.
Po jídle k nám přišel Chiron:
-Kde jste se toulali? -zeptal se Ioláa, Lilith a Marca.
-My?
-Ano. Vy. Kde jste byli tak dlouho, že jsem musel pro vás poslat Herkula?
-Trochu jsme se zdrželi na tom trhu. -vykroutili se.
-A máte to? -zeptal se jich Chiron.
-Ano, jistě. Tady.
Lilith dala kentaurovi nějaký měšec.
-A co vy, Herkule? -zeptal se pro změnu nás -Kde jste byli vy?
-My?…-zasekl se.
-Byli jsme s nimi. Když jsme je našli na trhu, trochu jsme se tam porozhlédli, ale netušili jsme, že jsme už tak dlouho pryč. -zareagovala jsem rychle.
-Marco, je to opravdu tak? -zeptal se Chiron.
-Ano, přesně.
-No dobrá. Jděte už spát. -rozloučil se kentaur.
-Uff. Kdyby se dověděl, co se stalo, byl by z toho malér. -oddechl si Herkules.
-Proč? -zeptala se Lilith.
-Když jsme s Terkou odcházeli vás hledat, slíbil jsem Chironovi, že…
-Kdyby vám něco hrozilo, vrátíte se pro pomoc, že?-dokončil Ioláos.
-Jo. -potvrdil Herkules.
-Tohle říká vždycky. -prohlásil Ioláos.
Za chvíli:
-Lidi. Nevím jak vy, ale už jdu spát. Byl to velmi náročný den. -řekl Marco.
-Máš pravdu. -řekli součastně Lilith a Ioláos.
-Tak jděte. Já přijdu za chvíli. -řekl Herkules.
-Dobrou noc.
Chvilku po jejich odchodu:
-Terko, chceš vidět jedno hezké místo? -zeptal se Herkules.
-Jo.
Šli jsme k blízkému potoku. Byla tam opravdu překrásná krajina. Kolem malého vodopádu kvetly nádherné květiny.
-Terko. Řekni mi pravdu. Na tebe nezaútočila žádná obluda, že? Vypadá to, jako bys dnešek už prožila.
-Tak trochu, ale ne přímo.
Raději jsem Herkulovi řekla celou pravdu, i když jsem nevěřila, že tomu uvěří.
-Takže ty jsi z budoucnosti? -zeptal se Herkules.
-Ano.
-Tak to se asi budeš muset vrátit, že?
-Určitě.
-Škoda. Budeš mi chybět.
-Vážně?….Jo. Málem bych zapomněla. Tady máš tvůj šátek.
-Ne. Nech si ho. Na památku.
-Díky.
V tu chvíli mne Herkules nečekaně políbil. Byl to opravdu nádherný polibek. Byla jsem v sedmém nebi.
Najednou se kolem mne zase začalo všechno točit a rozmazávat. Ani nevím proč, ale zavřela jsem oči. Náhle se to zastavilo. Pomalu otevírám oči.
-Ach ne! Jsem doma.
Řeknu vám, ještě nikdy jsem nebyla tak zklamaná z toho, že jsem doma.
-Co to bylo? Sen? -začala jsem přemýšlet- Určitě. Ale byl hezký. Kolik je vůbec hodin? Určitě jsem prospala aspoň dvě hodiny. -podívala jsem se na hodiny -Cože? 10:05?! Ten sen vypadal dlouze, a při tom byl krátký.
Najednou mi něco vypadlo z ruky.
-Co to je? To není možné!
Pod mou rukou ležel Herkulův šátek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Je vůbec možné, abych se vrátila do minulosti, prožila tam takové dobrodružství a to za pět minut? Byl to jen sen?
Ať už to bylo jakkoli, byl to úžasný zážitek. Vím, že na něj jen tak nezapomenu.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak czytam sobie Twoją twórczość i zastanawiam się, jak to jest... Jak to jest, że niektórzy w tak prosty sposób potrafią wyrazić siebie, swoje myśli. W czym tkwi tego tajemnica. Nieraz sam chciałem coś pisać, lecz ilekroć już się za to zabierałem tylekroć spełzło to na niczym. Gratuluję pięknych utworów. Bardzo miło się je czytało. Pozdrawiam
_______________
LG
(nie wiem co tu wpisać :? )
(Grzegorz (LG), 31. 1. 2007 18:29)